Výkladní skříně našich životů

Nahlížíme do životů cizích lidí jako skrze výkladní skříně do obchodů. Díváme se jim do jejich domovů, šatníků, garáží, ale i vztahů, na jejich zvyky, partnery, děti, rodiče. A přijde nám to… tak nějak normální. Ono to asi normální pro dnešní dobu je. Děláme to všichni. I já. Ale čím dál častěji se nad tím (sebou) pozastavuji a říkám si: „Tohle ale normální není. Vlastně to není vůbec v pořádku.“

Absorbujeme čím dál více informací. Vjemů. Máme hlavu plnou věcí a lidí, kteří do ní, ani do našich životů, nepatří. A to jsou právě všichni ti cizí lidé, které máme na dosah, všichni ti, kdo nám připadají blízcí, i když je vlastně vůbec neznáme. A tak máme přemíru zdrojů, které každodenně zpracováváme. A někdy i frustrací. A to je přece strašná fuška.

Je pro nás naprosto automatické, že víme jak bydlí americký herec, dcera prezidenta nebo pes nějaké celebrity, který má svůj ig účet (tohle mi, stejně jako u malých dětí, normální nepřipadá už vůbec, ale je to jen můj názor), stejně jako náš soused, kterého potkáváme jen letmo ve svém okolí. Neznáme se, přesto víme, co měl včera k večeři a s kým chodí. Jakou značku tenisek nosí, jaké má nejradši kafe a jakou barvu má jeho zubní kartáček. Je tohle všechno něco, co ke svému štěstí potřebujeme? A není toho spíš moc? Nevytlačuje to málo, co je skutečné a skutečně důležité? Reálný život, reálné lidi a reálné prožitky. Prostě reálný život. NÁŠ život. Jen tak být, dýchat, bez toho, že bychom to zvěčňovali na instagram, že bychom otravovali své blízké, aby nás vyfotili, protože tohle tam přece musíme dát. Tohle musí svět vidět :)).

A taky často hodnotíme. Mluvíme o těch lidech. Téma k hovorům každodenní. A co teprve když někdo s někým je v rozepři, ale má ho na ig, to je potom skvělý špehovací kanál. Přiznám se bez mučení, že je lepší v takovém případě dotyčného v zájmu zachování zdraví odpojit, ono to sice vypadá hloupé, ale není, a není to ani myšleno zle, jen za mě je to nejrozumnější řešení. Prostě když někdo není už součástí vašeho života, asi by do něj neměl koukat…. nebo?

A tak celý tenhle ig svět je nedošírné moře všeho a všech, nikdy nekončící proud, pramen, vlna a někdy i tsunami. Tohle je ale přece zhoubné a musí nás to ničit. Musí nás to ovlivňovat. Koho ne, má můj velký obdiv, ale myslím, že je velmi těžké zůstat rezistentní, i když si myslíme, že jsme. Myslet neznamená být. Proto nejsem schopna sledovat víc jak desítky účtů, ani na firemním, ani na soukromém profilu. Možná je to určitá forma nevědomé ochrany, je to vlastně určité mínus, ale víc prostě nedám. Tímto se omlouvám všem, koho nesleduji, nebo neopětuji, není to nezájem, ale je to už prostě nad limit toho, co pojmu. A jo, já vím, že je tolik tolik zajímavých účtů…. jenže… jsem marná :)).

Čím více v tomhle žijeme, tím méně máme sami zábrany otevírat své soukromí světu. Když oni, tak proč ne já. Třeba i někomu na druhém konci světa, někomu, kdo je třeba nebezpečný, někomu, koho bychom za normálních okolností do své blízkosti nikdy nepustili, nebo lidem, které sice známe, ale víme, že nás nesledují z lásky… Určitou pojistkou jsou soukromé účty, kde se nechceme odhalovat všem, přesto se úzké skupině lidí odhalujeme i tak. Je v nás všech zakořeněný nějaký malý zárodek exhibicionismu, který tlakem toho všeho kolem vylézá, takové to „ale já přece taky zažil, byl jsem, mám…“ (doplňte dle svého). Ten, kdo tomu nenaslouchá, jako by nebyl vlastně. Tak to dnes je. Je to složité pro lidi, kteří se nechtějí nikde předvádět, nemají potřebu se s někým přebíjet, lehké pro ty, kterým je to jedno, bohužel se tohle ale většinou nepotkává v jednom člověku…

Začalo to facebookem, ale to, co udělal instagram, je nesrovnatelné, myslím tím v tom, jak velký zásah má, jak snadné je někoho sledovat, najít, adorovat nebo i stalkovat. Jak snadné je posuzovat, odsuzovat, srovnávat. Jak snadné je najít nápady a kopírovat. Jak obrovsky se dá vyčíst povaha lidí z jejich profilů a  chování na ig nebo k vám samému (a to možná ti, kteří za vším stojí, moc dobře vědí…:). Tedy ne možná, učitě). Co by ale bylo hezké, kdybychom všichni k sobě zůstali slušní. V komunikaci, reakcích, komentářích. Pak by IG měl mnohem hlubší smysl.

Na instagramu se dá se najít spousta úžasných informací a krásných profilů. Stále mnoho z nás sdílí to, co nám nese radost bez postranních úmyslů, pro někoho to je příroda, pro jiného značkové oblečení. Když je to ale sdílené z lásky, vášně, pak je to tak, jak být má. Ig nám všem dal moc toho být vidět. Jet po povrchu. Stát se „celebritou“. Je to tak snadné. Ale dá se stát někým opravdu výjimečným jen díky obrázkům? A opravdu si to pak o sobě myslíme? Že jsme NĚKÝM?

Instagram je dobrá forma zábavy, ale do momentu, než se z něj stane závislost. Je to úžasný nástroj pro firmy. PR zdarma. Skvělý! Ale potřebuje naše lidství nějaké PR? Nemyslím si. Naším PR jsme my sami v běžném životě, takoví, jací opravdu jsme. Je to úžasný nástroj, když potřebuje někdo pomoct. Šíření takové zprávy a následná péče je často otázkou několika dnů. Krása! To yo!

Je skvělé nechat se inspirovat, ale nesrovnávejme se. Protože to, co vidíme, je jen iluze. A iluze je něco, co neexistuje. A my jako lidé existujeme. Nevěřte všemu, co na ig vidíte, v 80% případů je to celé jinak. Nesuďte lidi, které neznáte osobně, ty, kteří se nepyšní svou láskou, dětmi nebo cestami, to neznamená, že to všechno nemají, a pokud opravdu nemají, možná mají něco jiného, čím by vás okouzlili, možná trpí tím, že je v životě minulo to, co jiní pokládají za automatické a staví na tom své ig účty. Možná. Možná je prostě tohle všechno od toho, abychom se začali potkávat s lidmi osobně a udělali si obrázek. Reálný obrázek.

Díky momentálnímu světu, který se nám mění pod nohama a jež mě „uvrhl“ více žít mimo město, si uvědomuji, jak moc nás tyhle sociální sítě mění. Proto asi vznikl tenhle článek. Ale i já mám happyend :)). Ig mi nadělil i reálná nová přátelství, a mně se to ve dvou případech opravdu poštěstilo. Za to díky.

Instagram je taková lepší verze našeho života. A možná ho takový i máme, ale to víme nejlíp jen my sami, že některé dílky skládačky úplně instagramový nejsou. Protože tam to většinou nikoho nezajímá, na něm se člověk má potěšit. Tak snad k tomu světu tam všichni přistupujeme tak nějak rozumně. Že to je jen ta výkladní skříň. A tam si taky dáváme jen ty pěkný věci. Na ty ostatní máme šuplíky. Všichni máme prostě své těžkosti, smutky. Prohry. Ale i ty výhry. Jenže ono nejde jen vyhrávat. I kdybychom rádi. A kdo se jako vítěz pořád tváří, prohrává především sám nad sebou. On totiž ten reálný život je mnohem lepší. Právě proto, že občas bolí, ale taky umí pohladit. Opravdově. Což virtuální nikdy nedokáže, hladit do hloubky moc neumí, ale bolet někdy ano. Zvláštní, viďte. Myslím, že hranice uvědomění si, že je to jen hra, je hodně tenká. A nikdy není dost si to dokola opakovat. Tak hodně štěstí nám všem :)).

Namaste, Vaše Karolina

P.S. Instagrame, ty za to nemůžeš! Jsi skvělej :))