Věříte na to? Nebo myslíte, že všechno záleží na nás? Že karty nejsou ložené? Já věřím na obojí. To se přece nevylučuje. Vnímám to tak, že věci nás potkají, jak mají, ale že si jich třeba někdy ani nevšimneme a ony projdou kolem nás. Nepozorovaně. A pak máme pocit, že tu nikdy nebyly. Ale v tom okamžiku, kdy si jich všimneme, už záleží jen na nás, jak vše uchopíme.
Stejně tak YOjogaYO. Je psáno, že se zrodilo z lásky k joze. A to je pravda. Nebylo by YO bez jogy, ale nebyla by joga, kdybych si jí neměla všimnout. Kdyby mi v určitý životní okamžik nevstoupila do cesty a já bych jí třeba nechala jen projít, můj život by se odvíjel určitě jinak. Díky ní jsem se vrátila k tomu, co je mou radostí, k tvorbě, kreslení, vymýšlení designu. Cesta to byla dlouhá a brala to hodně oklikou, ale je tu zpátky.
Nikdy nevíme, kam nás která cesta dovede, která z nich je slepá ulička, a která vede až na kraj světa. Do toho pravého světa pro nás. Jenže ani jedna z nich není předem označená, ani jedna z nich není bez trnů. A každá z nich se tváří na začátku stejně. Jak předem poznat, kterou vydat?
Jako děti jsme měly mnoho snů. Čím stárneme, snové zásoby se tenčí, někdy vlivem okolností, životními karamboly, někdy ale prostě jen tím, že rosteme a už používáme více rozum, prostě ho máme v „hrsti“, než srdce, a někdy prostě jen proto, že „snění je pro blázny a děti“. Kdyby každý člověk viděl dopředu, sám sebe za dvacet, čtyřicet, šedesát let, ne vždy by svůj život pochopil, ne vždy by ho těšilo, co ho čeká, a proto je krásné, že to opravdu nevíme. Krásné je na tom ale i to, že sice nemůžeme hledět kupředu, ale můžeme se otočit a vidět všechna ta proč, kdy, kudy a co. A v ten moment dostane celá naše dosavadní životní cesta ten pravý obraz. Skládačka zapadne, protože velké věci se skládají z malých jako mozaika. Až teprve po složení všech částeček dostane obraz svou tvář a svůj smysl. A přesně to nám zprostředkovává život. Až v momentě, kdy jsem si tohle uvědomila, jsem se stala pozorovatelem a viděla tu neuvěřitelnost života. Jeho schopnost dávat věci do souvislostí, jeho schopnost propojovat určité lidi. A užasla. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Asi proto, že jsem to neuměla vidět. Prostě nebyl ten správný čas. Co jsem vlastně tím vším chtěla říct? Nevzdávejte se svých snů. Bez nich se žít nedá. A zkuste si za nimi jít. Všechny ty výroky „vše je na nás“, „jen chtít“… až teprve teď vidím, že ať se nazvou jakkoliv, jsou pravdivé. Všechno je možné. Ten první krok je ale vždycky nejtěžší. Pustit se do neznáma a letět. Nemusí to vždycky vyjít, ale za pokus to stojí. Už jen ta cesta, která k cíli vede, nás může mnohému naučit, a kdo ví, kdy nám všechno, čím jsme prošli, ulehčí cestu příští. Nikdy nevíme, jak co dopadne. Láska, přátelsví, práce… a nakonec i celý náš život.
Jsem nyní v téhle řece, která mě nese. Občas se potopím, ale plavu, abych se dostala nad hladinu. Je to živelné. Ale to život je. Potýkám se s pochybami. Vlastními, cizími, obavami, smutkem, slabostí. Zároveň mě nesou vlny euforie, radosti z toho, co se zrodilo, z tvorby, krásných reakcí lidí, i z nových příchozích, kteří mi díky tomu všemu vstupují do života. A učím se sama pohlédnout na věci čistým pohledem a otevřeným srdcem. Nepochybovat. A hlavně mít víru, víru v to, že co děláme srdcem, se snad musí povést. A když ne, je pořád celý širý svět, který je tu pro nás.
Kousek cesty jsem už ušla, ale jak jsem psala, je dobře, že dopředu nevidíme, protože by nás to mohlo zklamat a my bychom cestu vzdali. To by byla škoda. A já se nevzdávám. Přece vím, že cesta je cíl…. a tak jsem šla do nejistoty, šla jsem za svým snem. A děkuji životu, že mi to umožnil.
Karolina
