Kult mládí. Ve smyslu fyzickém se o tom mluví již déle. Je to míněno tak, že kdo není mladý, nemá hodnotu? Že s každou první vráskou a šedivým vlasem letíme k plastickému chirurgovi, odborníkovi na antiaging a pak rychle dělat, že tam nikdy nebyly? A co to psyché? Jak moc nás ovlivňuje doba, okolí, ale především my sami? Jak sami sebe vnímáme? To všechno jsou otázky, které se honí hlavou skoro každému, kdo překročí hranici určitého věku. I tahle hranice se ale bohužel posouvá. Dříve to bylo padesát, nyní třicet a méně. Paradoxně se cítíme staří dříve, než k onomu stáří vůbec dojdeme, ale řešíme ho příliš brzy na to, abychom si stačili uvědomit, že stáří není jen nějaké ohavné slovo, ale termín, který by měl v sobě nést úctu, uznání, respekt a často i obdiv. Není to nic, čeho bychom se měli bát. Tohle je život a ten počítá každému stejně.
Je zvláštní, že Evropa, nazývána kolébkou civilizace, je na tom v tomto ohledu tak bídně. Je jedno, zda se jedná o naši zem, Německo, Polsko. Čím více středu Evropy, tím hůře. Jižní národy jsou na tom díky sounáležitosti rodin a často i matriarchátu lépe. Jak je ale možné, že Spojené státy vyznávají stejnu úctu ke stáří jako kmeny v Africe, Pacifiku, národy v Asii? Asi nezáleží tedy na „moderní vyspělosti“, ale na hodnotách společnosti, tradicích, etice a vštěpovaným pravidlům, jak se ve svém životě chovat. A je myslím jedno, zda jsou upřímné nebo ne, protože v tomto případě více než jinde je důležitý výsledek. Co mě vede k tomuto článku? Především čím dál větší uvědomění, když se vracím domů z cest, že ty rozdíly jsou větší a větší. Smutek nad tím, že co je někde bráno jako překážka, je tomu jinde projevována úcta a respekt. Pochopení.
Kde se vlastně vzalo to, že staří lidé jsou pro okolí neviditelní? V podstatě mnoho lidí obtěžuje jejich přítomnost? Jak se přišlo na to, že je svět/ my nepotřebuje? Kdo říká že jsou méně než mladší, staví se k nim že jsou snad i hloupější?! Jak by mohli, vždyt žijí minimálně o 30 let více než my. Jak by mohli vědět méně? O 30 let více zkušeností. To je panečku velká škola života. Proč tedy nejsou naopak vzorem, rádci pro druhé? Protože nás brzdí? Protože jsou pomalejší? A není i to cesta k pochopení, zastavení, vcítění se? Neodvracíme zrak příliš brzy na to, abychom my dostali tímhle nějaký dar? Co všechno často ti stejní „pomalí“ lidé dokázali? „Minimálně“ dali někomu život, svůj čas, lásku, mnoho z nich zanechává nezapomenutelná vědecká, kulturní a společensky významná díla. Někdo z nich zachránil nejeden lidský život. Jiní založili rodinné firmy a podniky, které předali dalším generacím, těm, kteří nad nimi nyní mávnou rukou kdykoliv se snaží k něčemu vyjádřit. Co z toho někdo z těch mladých má za sebou? Někdy ani mít nebudou, přesto stářím pohrdají. S despektem se ale nedá nic budovat. Není celý tenhle přístup příliš krátkozraký? Protože co se nyní týká jich, bude se velmi brzy týkat i nás. A neznám nikoho, kdo netouží žít důstojný život. Teď nebo potom.
Je fascinující pozorovat, jak díky úctě žijí staří lidé ve společnostech, o kterých mluvím. Svět na ně myslí. Na jejich potřebu, rytmus. Jdou pomalu, ok, okolí se přizpůsobí, nikoliv že ho s odmítavým zavrtěním hlavy nervózně předeběhne, neslyší napoprvé co říkáme, v klidu to zopakujeme a nezvýšíme hlas, něco už neunesou, nestihnou? Nemají takový postřeh? Nenecháme je přece v nouzi, ale pomůžeme. Okolí je tu pro ně, jsou stále důležití, i když už nemohou běhat maratony a používat nejmodernější techniku. Znají ale mnohem víc. Život.
Možná už nejsou tak chic a zdraví, jako bývali. Věřte ale, že je to trápí mnohem víc než nás. A svým zájmem o ně jim pomůžeme vidět se zase tak, jací ve svých vzpomínkách zůstali. Ano, není lehké někdy skloubit generační pohled na život a tep doby, všichni se to učíme. Ale když si věci více uvědomíme, půjde nám to líp. Ono totiž opravdu není kam spěchat. A nejvíc by to mohli potvrdit ti, kteří už své předky nemají. To je často ten mezník, ale to už je pozdě něco měnit.
Dojímá mě, jak se šedesátileté „děti“ starají o své osmdesátileté rodiče. A není to vždy, že by to tak opravdu cítili, ale je to v nich zakořeněné a oni nad tím nepřemýšlejí. Nenapadlo by je, že by to mělo být jinak. Je to prostě tak správné. V našich končinách je péče a láska k rodičům často brána pejorativně. Je to divné. Často zaměňováno za mamánkovství a neschopnost dospět. Je to ale často tak, že ti, kteří tráví s rodiči více času to dělají z úcty k nim. Z lásky. Zdravé lásky, nikoliv pokřivené.
Žijeme v jiném světe než zmíněné kmeny, kde je běžné, že nejstarší z nich rozhoduje o všem, je první a poslední instancí, které se všichni podřídí. Čím starší, tím důležitější. Přesto je to inspiratvní a v mnohém správné. Nežijeme ale v jiném světě, než zmíněný kontinet přes oceán, přesto je ten rozdíl ve vnímání stáří tak obrovský. Pravdou je, že v posledních letech vzniklo mnoho projektů pro seniory, což je skvělé, ale začněme všichni sami u sebe, u těch, ktetří se do projektů nedostanou, u těch nám nejblíž, nebo těch, kteří nikoho nemají a žijí opuštění, a už jen čekají na „vysvobození“.
Každý byl jednou mladý a každý budeme jednou starý.
A tak zvedněte telefon a zavolejte jim, běžte je navštívit, poproste o radu, pochvalte, uvidíte, jak pookřejí. A svět se stane zase lepším místem k žití pro všechny generace.
Karolina
