Marketing nebo upřímné přání?

Marketing nebo upřímné přání? O čem je řeč? Přemýšlím o tom v poslední době čím dál víc. A to je to, že ne vždycky koncept prezentace produktu vychází z čistého přesvědčení o produktu samém a touhy cílit tam, skrze koho prezentuji, ale především jen z touhy prodat a být viděn, z určité módnosti. Jasně, to k obchodu patří. Ale nestává se příliš módnosti už stádností?

Když jsem před pět lety přemýšlela, jak chci značku prezentovat, bylo to jasné. Vytvářela jsme něco, co šlo skrze mé hluboké přesvědčení, že každá z nás má nárok na to cítit se hezká, spokojená a možná i hýčkaná. A když jsem myslela každá, měly to být ženy všeho „druhu“ (pro muže zatím nic nemám :)) ). Nechtěla jsem navrhovat a šít další legíny, trička, vytvářet další módní značku do počtu, chtěla jsem tou značkou vnést/ přinést něco, co bude součástí životního stylu a nejen součástí šatníku. Pojmout celý zrod téhle značky od začátku do konce jako součást světa, ve kterém žiji. Součást světa žen, který není vždycky snadný, co se týče přijetí sebe sama taková, jaká jsem. Přijetí toho, že život má své etapy, krásné, i ty horší. Že být ve svém těle ráda může být paradoxně těžké pro holku s tělem modelky, stejně tak pro tu, která právě porodila, nebo ženu v přechodu, či ženou, která směřuje ke stáří. A že jóga je cesta, cesta k tomu, aby to přijetí sebe samé přišlo snadněji, protože jóga prostě pomáhá. Tak jsem se k ní s velkou pokorou a dovolením připletla i s tím, co si vezmeme na sebe. Že ne vždycky mít logo přes celý zadek znamená to, že nám je v tom oblečení dobře, že většina značek je šitá bůhvíkde, a že si vlastně na své vlastní pochyby klademe i oblečení pochybné, které na tom s jádrem není o moc líp. Nevnímáme samy sebe, ale jen druhé. Co nosí ony, nosíme taky. YO je české, stejně jako my, není křiklavé, ale je v něm fajn. A to byl, je a bude vždycky můj cíl. YO je dělané s touhou potěšit. Dotekem, pohledem, tím, že lichotí a vydrží víc, než jsme v dnešní době zvyklé… a že udělat sám sobě radost není nic hříšného ani zbytečného, ale že stojí ruku v ruce s tím, začít se mít rád(a).

To, že YO od začátku mělo za své modelky obyčejné holky, ženy všech tvarů, věku, profesí, mi přišlo správné. Právě s ohledem na to všechno, co píši. Dostávala jsem tehdy i mnoho zpětných vazeb, že takové kampaně na produkt nejsou hezký, jenže chceme žít v ideálním nereálném krásném světě? Není krásný právě proto, že není ideální…? Ale teď, když člověk vidí už zase jen druhý extrém a to všude, jako by krása neexistovala vůbec, říkám si, je o tom tedy opravdu celá společnost přesvědčená, dospěli jsme? Jde to od srdce a cítíme v tom pravdu nebo je to už jen a pouze nástroj. Nástroj prodat. Odlišit se. Jenže ono to už teď není o odlišení, protože moc reálné už také není uvěřitelné. Každý reálný extrém zůstává extrémem. Kde je balanc? Nevíme už jak zaujmout, tak se snažíme zaujmout tím, čím zaujali druzí? Kde je pravda, to je těžké posoudit. Možná jsme opravdu uzráli….

Být součástí toho všeho začínám i já pochybovat o sobě samé (pro změnu :)) ) a sama sebe se ptám, cítím fakt opravdově to, co hlásám, to, jak YO prezentuju a vedu? Na odpověď si člověk chvíli počká, až odhodí i to, co vidět nechce, třeba to občas vykouklé ego být spatřen za svou prací… :)) Nakonec jsem ale pořád u toho, u čeho na začátku. Sama celý život procházím mnoha sebehodnoceními, nespokojeností sama se sebou, krizemi, hledáním…. takže říkám jo, protože bych ze srdce přála všem, aby se našly a cítily spokojeně. V jakémkoliv těle. Starém, mladém, silném, tenkém. Aby dokonalost byla pro každého jiná a byl schopen akceptovat tu pro něj nedokonalou dokonalost toho druhého. Abychom, když se na sebe nerady díváme nebo se vnímáme, to něco změnilo. Ať je to motivace k tomu, že si půjdu zacvičit, nebo se postarám víc o svou duši a budu se přijímat taková, jaká jsem, bez dokonalých křivek, a nebo si třeba koupím něco hezkýho na sebe. Cokoliv, co mě udělá šťastnou a blíž k tomu svému „já“.

Kolem nás je spousta body positivity, ale stejně jako mnoho jiných směrů je to jen téma k hovoru. Až  teprve budeme všichni tak osvícení :)), nebo nám vypnou instagram, pak se to stane. Stane se, že se budeme každý zaobírat více sám sebou a nebudeme posuzovat druhé nebo používat k prodeji čehokoliv skupiny lidí, které stejně nejsou brány vážně a zažívají často i diskriminaci. Diskriminaci, která tady prostě pořád je.

Vlastně mi teď už připadá hloupé prezentovat se fotkami, které pro YO vznikaly od jeho začátku, protože teď už nejsou moc originální, jenže tady nejde o originalitu, ale o to to žít. Dát šanci a radost všem ženám bez rozdílu. Na živo. Ne v reklamě. Dnes už mi přijde, že těch silných, starších a nedokonalých těl je všude kolem tolik, že to má opačný efekt. A zase chceme tu iluzi. Iluzi toho, ke které tak nějak stejně podvědomě všichni míříme. Jenže tady nejde o ní, ale o nás. Ubližuje nám být v jakémkoliv extrému (příliš starých vs příliš mladých etc.) a jakémkoliv srovnávání se. Autenticita is the new black. A autenticita v sobě obsahuje slovo opravdovost. Žijeme ve světě, ve kterém najít opravdovost dá zabrat víc, než najít tu mělkost, která si na opravdovost hraje a může nás často i zmást. Co s tím? Nevím, sama se v tom občas ztrácím a hledám balanc. Mám tendenci dělat vždycky opak toho, co se valí, stáhnout se ze světa, jenže když něco vytváříte, musíte se rozhodnout, jít si dál svou cestou, nebo skončit. Cestou, která možná není moc vidět, ale nezradit při ní sáme sebe. A o to tady asi jde. Neschovávat svá materiální přání za ta nemateriální, nelhat okolí ani sám sobě. A hlavně, nepoužívat jinakost jen k tomu, abych něco prodal. Protože tomu prostě nikdo věřit nebude. Možná ne hned. Ale později se to stane.

Asi je načase z kampaní jako přes kopírák vyvést myšlenku toho, co vlastně prodáváme a komu opravdu chceme. Necílit skrze někoho na někoho jiného. YO bude vždycky patřit všem, které si své vlastní já poctivě hledají. Fakt yo! :))

Karolina