„Napiš něco o lásce“, řekla Hanka.
A co? Co já mám psát o lásce. O lásce se nedá moc psát, ta se musí žít. A je jedno, jestli to je láska partnerská, nebo jakákoliv jiná, protože láska je všude kolem nás. V nás! Láska má mnoho podob, a tak jí zažíváme každý. Dnes a denně. A možná si to ani neuvědomujeme. Láska je i v těch největších škarohlídech. I v tom, koho pokládáme za nepřítele, i ten má svou lásku.
Love story. Příběh o lásce. Co je to láska?
Jen skrze srdce můžeme cítit naplnění, si troufám tvrdit. Ať je to láska k muži, ženě. Dítěti. Rodiči. Sourozenci. Kamarádovi. Zvířeti…. Dávání bez očekávání. Pak je to ta pravá láska. Dělat něco, o čem nePŘE/PROmýšlíme. Pro druhé. Pro jejich radost v očích, srdci.
Romeo a Julie, Manon a rytíř des Grieux, Helena a Paris… ale kolik těch osudových párů na světě bylo, je a bude, a jejich jména se nikdy nedozvíme? Miliony? Je to málo, je to dost? Často vidíme nějakou dvojici a řekneme si: „ti se pro sebe narodili“. A opravdu narodili? Nebo ke své lásce přistoupili zcela nesobecky a bez očekávání, a proto se jim povedla? Neomezili se jen na to JÁ. Kdo ví? Ti dojemní staří lidé sedící v parku, držíce se za ruce. V nové době se ale vkrádá otázka….jsou spolu padesát let, nebo deset? Drželi by se po padesáti letech ještě za ruce? Optikou dnešní doby, která prý lásce a vztahům obecně nepřeje. Věřte že drželi. Protože tahle generace uměla zvládnout skoro nemožné. V páru hledal každý oporu a sílu. V dobách válek a nesvobody to byla jediná jistota a oni si jí vážili. Dnes máme všechno, ale vztahy se nám nedaří. Jak je to možné? Je té svobody a možností na nás naopak moc?
Budujme si vztahy a pečujme o ně. Je to v našich rukách. Místo zlostného gesta se usmějme, místo vzteku nadechněme, neporozumění nahraďte snahou porozumět. Tohle je totiž láska. Dát šanci, pochopit, neodsoudit. Nehledět skrze prsty. Nikdo nenosíme cizí boty. Nevíme tedy, jak v nich lidem je. Nezatracujme, neposuzujme po první reakci, dejme lásku, láska je nejlepší odpověď. A já tomu věřím. Protože pak ani to zlé, poslané vaším směrem někým, kdo si své srdce málo uvědomuje, neraní. Někdy za tu naší poslanou lásku nedostaneme nic podobného, ale když ani nic podobného neočekáváme, komu by to vadilo…
Můžeme milovat lidi, můžeme milovat místa, můžeme milovat jídlo, činnosti. I všechno najednou. A ještě mnohem víc. Tady platí že čím víc, tím líp :). Jakákoliv láska je dobrou láskou. Protože už to slovo samo o sobě to říká, laskavost, laskavý, lásku, když si jí uvědomujeme, můžeme dávat dál. Když jí nedáme prostor, nebo jí překřičuje jiná emoce, potřebuje sytit, a pak někdy nevede přímou cestou, tou, pro kterou je předurčená. K čemu se přikloníme?
Starý Indián vyprávěl svému vnukovi o tom, jak se cítí.
Řekl mu:“Mám pocit, jako by se v mém srdci rvali dva vlci. Jeden je mstivý, zlý a zuřivý. Ten druhý je samá láska a cit.“
A vnuk se zeptal: „A který vlk ten souboj v tvém srdci vyhraje, dědečku?“
Dědečkova odpověď zněla: “Ten, kterého krmím“.
Láska k muži. Láska k ženě. Láska partnerská. Jaká je? Je jiná než ty další? Z podstaty asi ne, nebo ano? Možná je víc impulzivní, vášnivá, a někdy tím žárem skončí stejně jako vesmírný meoterit na planetě Zemi. Roztříští se svou žhavostí a rychlostí. Proto láska k bližním jako taková, k rodině, dětem, přátelům, je možná láskou trvalejšího charakteru, a já si někdy říkám, že je dobrým návodem i pro tu lásku k partnerovi. Trvalá, pozvolná, bez velkých zvratů. Víc naturální, než imaginární. Taková, jaká opravdu je. Jenže někdo ty zvraty k životu potřebuje. Bez pádů a výšek, motýlků v břiše, by to nebylo to ono. Každý to má jinak. Každý jsme jiný. Jen otevřeným srdcem a bytím sami sebou si přitáhneme toho, koho máme, tu spřízněnou duši. No nepřejeme si to každý, pokat ji, poznat, že to je ona? Dejme tomu více důvěry a ona přijde. A když nepřijde teď, přijde později. Ale přijde. Někdy je těch pseudo \“pravých\“ více, někdy méně, časem ale i tomu se člověk zasměje a poděkuje za všechny lekce, které si nechal dát. A tak je neberme jako prohry, ale třeba jako to, že z nás dělají lepší já, a jen lepší já potká někoho, koho si zaslouží. Možná čím déle, tím lépe….?
Láska. To je vlastně příběh sám o sobě. Příběh, který se někdy změní v romanci, někdy v parodii, a někdy v drama. My jsme těmi aktéry, my určujeme, jak ji budeme žít. A tak se milujte, lidi. Zplna. Protože s láskou se dá vydržet všechno. A když i válka, pak přece není důvod, aby nám v dobách hojnosti a míru nešla, no ne? S láskou jde fakt všechno. O nic jiného na tom světě totiž nejde.
Krásný květen,
Vaše Karolina
P.S. Někdy je ale stejně těžký se tím vším řídit, nepopírám 🙂
P.P.S. A vyznat 🙂
