Světský svět byl od nepaměti svázán s hmotou.
Čím dál víc mám pocit, že kolem sebe snesu čím dál méně věcí, že mě čím dál méně baví něco pořizovat. Cokoliv. Že je mi líp mít míň. Alespoň z pohledu dnešního světa.
Jako dítě jsem byla neuvěřitelný sběrač. Sbírala jsem kde co. Od pohledů koní, přes gumy a tužky, až po známky a mýdla. Ani nevím, kdy se to změnilo. Ale dnes je až úsměvné, jakým pravým opakem jsem. Zbavuji se, nehromadím. Když domů něco přibyde, něco jiného ho opustí. V lásce a úctě putuje dál. K potřebným. Dostává šanci na jiný život tam, kde udělá službu a radost. Nikdy nic nevyhazuji.
Nevím, kdy se se mnou udála změna a zda má původ ve věku nebo v jiné cestě, kterou si každý tak nějak jdeme. Každopádně vím, že tohle je už na pořád. A čím více vidím, jak lidé nakupují, shánějí, zaplavují se věcmi, co kvůli tomu všechno podstupují (zadlužení, problémy s bližními atd.) tím více mě to odrazuje. Najdeme spokojenost ve věcech? Není jen to nakupování a hromadění odrazem vlastní nespokojenosti? Chceme být jako druzí, mít to, co oni, nebo možná víc. Ale kdyby ta spokojenost byla uvnitř všech těch lidí, měli by potřebu tohle dělat? Sama nevím a často se nad tím zamýšlím. Tenhle závod nemůže nikdo vyhrát. Čerti v pekle možná 🙂
Je taková doba. Část společnosti měří druhé podle toho, kolik mají, co mají a za kolik. Už jen tohle mě děsí… kolik, co a za kolik. Možná je opravdu v určitých kruzích podstatné mít to, co ostatní, ale možná si to jen myslíme. Dokud budou věci ovládat náš život, nebudeme ho ovládat my sami. Sociální sítě jsou zaplaveny vystavenými kabelkami, botami v hodnotě jednoho, ne-li více, měsíčního platu, má tohle smysl? A ta smutná fakta doplňuje počet sledujících, který je mnohokrát vyšší než u profilů umělců a lidí, kteří něco dokázali. Je dnešní společnost v pořádku? Jak vůbec někdo pokládá tohle za hodnotu sdílenou veřejně. Styděla bych se. Protože nejde o to, co máme, ale jak to vnímáme. Asi je to tedy pro spoustu lidí to nejdůležitější z hodnot, které vyznávají. A nebo, a to je ještě smutnější, nic jiného ukázat nemohou. Boty jsou jen boty, kabelka jen kabelka, televize jen televize, auto jen auto. Není to plíce, ani noha. Není to láska druhého, ani zdraví rodiny. Zkusme to brát zkrátka jako věc, protože věc to je. Nedýchá.
Nejsem pan Bůh abych kázala, nejsem ani mnich, který nic nepotřebuje. Jasně, jsem marnivá ženská a i mně se líbí hezké věci, ale zároveň si myslím, že je fajn si je dávkovat, protože jen tak se budeme pořád na něco těšit a dávat věcem hodotu, kterou opravdu mají. Když totiž máme plné břicho, nemáme už na nic chuť. A často nám není dobře :).
Chci se radovat. Chci aby hezké věci doplňovaly můj spokojený život. Nechci si kupovat spokojený život skrze věci. Sama sobě to zkrátka hodlám plánovat. Podle potřeby. Protože člověk zjistí, že nepotřebuje téměř nic. Máme jen dvě nohy, ruce, jedno tělo. Kolik věcí se nám válí doma, na které třeba ani celý rok nesáhneme. Tak takových věcí se zkrátka dnes už umím zbavit. Jsem pořád sentimentální, tak se špatně loučím s něčím, co má pro mě citovou hodnotu, toho ale nakonec není tolik, jak člověk zjistí.
Myslím si, že mít všechno ničí charekter, protože všechno nikdy a nikdo mít nikdy stejně nebude, co je to všechno? Buďme šťastní za to, co máme. Nekoukejme sousedovi přes plot, protože ten bude mít vždycky třeba trochu víc. Otázkou zůstává, dělá ho to šťastným? Je dokázáno, že čím méně lidé mají, tím jsou šťastnější. Podívejme se na chudé kmeny v Africe a v jiných chudých zemích. Smějí se od rána do večera. Problém nastane, když jim „civilizace“ ukáže, co nemají a mohou mít. I když jim to nikdy nechybělo. A začnou se smát méně. Nechtějte se přestat smát!
Ne, nechodím bosa, naopak, mám ráda design, moc, ale jak už jsem psala, snažím se odlišit to, co potřebuji, a to, co už bych nebyla já. A to je množství věcí. Nechci se v tom ztratit. V jednouchosti je krása. A vzácnost má svůj půvab. Udělejme si svět vzácnější. Sbírejme zážitky, ne věci.
Je to jen na nás.
Jo a…! Všichni chamtivci v pohádkách nikdy neskončili dobře 🙂 Myslete na to.
Karolina
