Čím více se člověk cítí bezpečně v prostředí a systému, ve kterém žije, ve středu Evropy, která nebyla nikdy ohrožena velkými přírodními katastrofami, tím více je šokován v konfrontaci s tím, čeho jsou přírodní živly schopny. Čím větší je míra civilizovanosti, tím méně jsme připraveni na takové věci reagovat a ustát je. Je nám to z teplých domovů tak strašně vzdálené, že i emaptie není dost všemocná nám situace lidí ocitnuvších se v takové mizérii nacítit.
Honí se mi hlavou čím dál častěji myšlenky, zda bude svět zničen sám sebou kvůli nám, nebo to je jen jeho rozhodnutí, přirozený tisíciletý vývoj, který se opakuje, aby vše přišlo zase na začátek. Myslím si ale, že mnoho je na nás. Příčina, následek. Jak se k planetě nebo k sobě chováme, to je nám oplaceno. A když to není živel, který zastavit nedokážeme, protože je mnohem mocnější než lidé, může něco fatálního způsobit i nezralá hlava jednoho z nejmocnějších států světa, která se přetahuje na písku o bábovku s další hlavou pomazanou. Jejich nediplomatické chování, touha po moci a ego může ale přinést nám všem stejné katastrofy, jako to svede ta nejmocnější, Matka Příroda. Jenže ona ví, co dělá. I když je to kruté, její počínání má logiku. A co na to my, obyčejní (neobyčejní) lidé?
Běh světa je dán a málokdo má pocit, že by ho mohl ovlivnit. Asi je pravda, že nemůžeme. Můžeme ale ovlivnit náš vlastní život, protože nějakých osmdesát let, které zde průměrně strávíme, je sice ve světle milionu let planety Země nic, přesto pro jedince mnoho. Je to jako průjezd rychlíkem. Ale pojďme se teď a tady chovat tak, aby nás to, co může přijít, zasáhlo co nejméně, aby se v rámci toho rychlíku jeho trasa stala přínosnou a ne zkáznou.
Hurikán, který v září zpustošil místa na západní polokouli, svět, který se TVÁŘIL být nezničitelný, je po zásahu Irmy stejný, jako chudé oblasti v Asii. Není rozdílu. I když se zdá být na první pohled. Jsme všichni si rovni a příroda dokáže být krutá i nádherná ke každému stejnou měrou. Jen tak nějak není člověk schopen pochopit, že i tohle se může stát v moderním světě. Ten má přece nástroje na vše… Nemá. Nikdo nemá. Když se zkrátka příroda rozhodne, nic jí nezastaví. Bohužel to vždy odnesou ti nejchudší. V tom logiku najít nemohu, jistě v tom je nějaký důvod vyšší moci, ale ten často nemůžeme znát.
Dívám se kolem sebe a vidím přírodu na kolenou, její smutek. Orvané a vyvrácené stromy, které jako by se styděly za svou nahotu, moře je jako pěna, moc se neprojevuje, tváří se jako rybník, možná i ono se stydí za to, co způsobilo. A pak nade mnou jako synchronizovaný pluk přelétne hejno pelikánů směřujícich k moři na večerní hostinu. A já v tu chvíli vím, že je všechno v pořádku. Že je vše tak, jak má být. Že nic nekončí. Naopak. Že touha života je silnější než jakýkoliv živel.
Karolina
