Různé charitativní organizace vznikají většinou skutečeně proto, aby pomáhaly potřebným. Za většinou stojí někdo s dobrým úmyslem. Jak se ale v tom množství organizací orientovat? A jsou opravdu všechny takové, jak se tváří? To nevím, přestože mnoho let s několika z nich spolupracuji i se aktivně účastním jejich práce, jak posoudit kdo to dělá pro druhé a kdo pro sebe, je stále težší. Asi ani není potřeba to rozporovat. Protože je vždycky lepší věnovat se myšlenkám, které smysl mají.
Lidí, kteří něměli štěstí, je kolem nás hrozně moc. A to nemluvím o tom „obyčejném“ lidském štěstí, kteří my, co ho máme, často ani nevnímáme, ale myslím tím to fatální štěstí: na zdraví, zázemí, lidé kolem. Tihle lidé nejsou často vidět a my máme pocit, že tedy nejsou ani oni. Není jich ale vidět proto, že nemají možnost být mezi námi. Ať už se jedná o dlouhodobě nemocné, staré, nebo hendikepované lidi. Oni zkrátka nemohou vést život, jaký vedeme my ostatní. I když by si to jistě přáli.
Často nám tohle všchno dojde až v momentě, kdy se ocitneme na jejich místě. Nebo se s nimi setkáme tváří v tvář. Díky Bohu jsou ale mezi námi lidé, a není jich málo, kteří si to uvědomují, aniž by podobnou životní zkušeností prošli. Ale třeba to stáří…. staří budeme přeci jednou všichni. S tím nikdo nic neudělá. Je to součást života, kterou do určitého momentu přehlížíme, jako by se nás netýkala. Velké pochopení pro něco, co potká nás všechny, ale v naší společnosti příliš nevnímáme a je mi to moc líto. Proč je to ve světě jiné? Proč tu není respekt, úcta, automatická slušnost a pomoc ke starým lidem? A proč to je jinde tak přirozené, jako se střídá den s nocí?
Přijde mi automatické pomáhat a podporovat ty, kteří tu pomoc aktivně předávají těm, ke kterým se často ani nedostaneme. Obdivuji je za jejich nasazení. A jsem vděčná, že na světě takoví lidé mezi námi jsou. Kterým není zatěžko trávit dny v léčebně dlouhodobě nemocných nebo v ústavech pro hendikepované, či být terénním pracovníkem mezi závislými a podobnou skupinou lidí. Já vím, že bych to nezvládla. Každý ale můžeme pomoci tak, jak zvládneme. Finančně minimálně ano, fyzicky a psychicky. Jenže ono lze v menším začít i ve svém okolí a přímo, každodenně, hned. Někdy stačí úsměv, pomoc s těžkou taškou, ale třeba i jen, když uhneme a uděláme místo vozíčkáři, který potřebuje projet kolem, nebo pustíme sednout v tramvaji staršího nebo nemocného člověka, což se také vytrácí. Budeme se zajímat o druhé.
Po podzimním Star Dance, kdy byl jeden díl věnován právě pomoci druhým se v některých novinách snesla taková kritika, až mi mrazilo. Proč prý se do zábavy míchá charita… prosím?! Jsme opravdu tady v té zemi tak povrchní, nastavení jen na kritiku, sobectví a zlobu? A odpovědí mi je to, co vidím okolo. A co tak moc ale nekřičí. Ve své skromnosti. A vím, že nejsme. Zaplaťbůh. Jen něktěří, ale s tím nic neuděláme, bohužel. Protože když vidím spoustu mladých lidí, kteří zakládají spolky jen proto, aby pomohli, dojímá mě to. Jednou z nich je Jana Najbrtová, o které jsem trochu věděla, ne ale moc, náš čas měl teprve přijít. Setkaly jsme se náhodu (nenáhodou, neb náhody neexistují). Jana založila neziskovou organizaci Seniorem s radostí. A mě, protože i já tíhnu k pomoci seniorům, jejich činy a myšlenky naplnily radostí, že ne každému je jedno, kolik starých a opuštěných lidí kolem nás žije. Dívají se z oken, jen aby měli program, oslovují neznámé lidi na ulici, chodí do obchodů, jen aby si popovídali, protože často nemohou utrácet. Janička spolu s dalšímí pro tyhle lidi dělá všechno možné. To aby se zase cítili, kým byli, sami sebou, ale především zůstávali námi, lidmi. Cvičí s nimi jogu, organizují pro ně různé semináře a zábavu. Starají se zkrátka o jejich zdraví, radost, bytí.
Jsem moc ráda, že je YO součástí. A vedle krásného nadačního fondu Yoga Help Petry Špindlerové, se rozhodlo podporovat svými charitativními náramky právě je. Díky vám za to, co děláte! Vám všem, které nenechávají osudy druhých lhostejnými. Protože pak teprve se může naplnit slovo lidství. Zůstaňme tedy lidskými.
Karolina
